Text evangelia na 12.3. je J 4,5-42

U studny v Sycharu Ježíš překročil snad všechna tabu. Dal se tam do řeči se Samařanem, což slušný Žid prostě nedělá (v9). A kdyby se Samařanem – vlastně se Samařankou a to se také nedělá, jen tak se dát do řeči s cizí ženou někde u studny. A ještě s podezřelou ženou, která chodí čerpat vodu v čase, kdy už všechny slušné ženy mají vodu dávno pod střechou, poněvadž za poledního vedra se s tou vodou nikdo tahat nebude. (A tohle podezření, že to s tou ženou není úplně v cajku se potvrdí – vždyť má už šestého muže!) A pak to Ježíš završí tou divnou řečí o chrámu, o tom nejsvětější, co Izrael má a na co je pyšný. Ale podle Ježíše, chrám nechrám, je to úplně šuma fuk, kde se člověk modlí. Jde o to, zda se modlí v Duchu a pravdě, protože tak se to Pánu Bohu líbí (v23). Takže to klidně může být na posvátné hoře těch Samařanů, kterým slušný Izraelec nemůže přijít na jméno.
Mně se na Ježíši líbí, že neboří tabu jen proto, aby byl zajímavý. Aby druzí viděli, jaký je frajer. Když u studny překročil společenské hranice a zvyky, dělal to kvůli oné Samařance, která očekávala Mesiáše (v25). Pravda, trochu se jí ta cesta očekávání zašmodrchala – ale asi né o moc víc než těm, kteří dbají na to, aby všechny ploty tabu a společenských zvyků zůstaly pěkně stát a oddělovaly od sebe nás od nich.