V okruhu Dvanácti apoštolů je téměř vždy jmenován vedle Matouše, což některé vede k úvaze, že byli s Matoušem sourozenci, dvojčata. To se odvozuje z jeho řecké přezdívky Didimos (Dvojče), uváděné v Janově evangeliu. Nehledě na jméno, legendy i skrovná fakta o jeho životě je pro nás živým příkladem omezenosti lidských závěrů a soudů o pokřivenosti měřítek tohoto světa. Vždyť kdo by neznal nevěřícího Tomáše! Znají ho dobře i ti, kteří neznají samotného Krista. Na základě jediné příhody se stal příslovím, vrhajícím pokřivený stín na jeho skutečný odkaz.

Ano, nepochopil plně nutnost Ježíšovy oběti a jeho nadčasové poselství. Ano, byl po Ježíšově ukřižování zlomen, zmaten a skrýval se – tak, jako všichni ostatní apoštolové a učedníci.  Ano, bylo těžké přijmout jako fakt Kristovo zmrtvýchvstání – tak, jak je to těžké pro většinu lidí současnosti.

Co ale čteme v evangeliu jinde? Když se Ježíš obrací k Jeruzalému (Marek 10, 32), Tomáš bez rozpaků vyzve apoštoly: „Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!“  Odhodlaný až na smrt, věrný Mistrovi i druhům. Když konečně spatří vzkříšeného Krista, vyzná jej jako Pána a již nepotřebuje vložit ruce do jeho ran, chce ho jen následovat. Žádné obrácení ani dnes jinak nezačíná.

Legendy pak právě jemu přisuzují snad nejdelší cestu ze všech apoštolů – obrazně i doslova. Od zázračného rybolovu na Galilejském jezeře, kde naposledy potká Krista na této zemi, se vydává hlásat evangelium národům východu. Mučednická smrt v daleké Indii je pak obrazem: Začátek víry je často nutně kolísavý – oč slavnější je však víra, která došla cíle!