Pouhých šest veršů Janova evangelia se zmiňuje o tomto učedníku. Není povolán mezi apoštoly, nemáme svědectví o žádném velkém činu, výroku či zázraku. Přesto se před námi otevírá příběh, který je nádherný a inspirující.

Nejsou totiž všichni apoštoly nebo proroky, nejsou všichni, moderně řečeno, vedoucími církve. A přesto je každý následovník Ježíše důležitý. Kristovo tělo by bez něj nebylo úplné.

Natanael je vyhledán Filipem a pozván, aby uzřel Mesiáše. Zapochybuje, nemaje zjevně vysoké mínění o městečku Nazaret, kde v tu chvíli Ježíš zahajuje své dílo. Konfrontován s Kristem tváří v tvář jej však bez rozpaků vyzná jako Pána a Mesiáše. Zde vidíme, že pochybnost není zavrženíhodná. Důležité je, zda pochybujeme ve snaze dobrat se dokonalé pravdy, či zda je pochybování pohodlnější, než vyvodit důsledky z pravdy zjevně poznané.

Ježíš pak vysloví o Natanaelovi jednu z nejkrásnějších vět evangelia: „Hle, pravý Izraelita, v němž není lsti!“

Následně se Natanael zdánlivě ztrácí a přichází na scénu až v samotném závěru evangelia při zázračném setkání učedníků se zmrtvýchvstalým Ježíšem na břehu Galilejského jezera. Zjevně tedy projevil největší vlastnost pravého učedníka – byl s apoštoly po dobu Ježíšova pozemského putování, přes Jeho smrt až po vzkříšení. Jedním slovem – vytrval.