Lukášovo evangelium nám představuje hned v úvodu pozoruhodnou ženskou postavu: Vdovu vysokého věku, obdařenou prorockým darem, která hloubkou své zbožnosti a vyrovnaností života zastiňuje mnohé velké postavy své doby.

Čteme o ní, že když po pouhých sedmi letech manželství ovdověla, žila pak do svých osmdesáti čtyř let v chrámu a dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. Nejde jen o podivuhodný příklad vytrvalosti a věrnosti, jde o celkový přístup k životu a víře.

Jako vdova byla Anna v tehdejší společnosti ve velmi svízelném a nízkém společenském postavení. Proto bylo společensky vyžadováno, aby se bezdětné a mladé vdovy co nejrychleji znovu provdaly. Nevíme, zda Anna tuto možnost neměla, nebo zda se jí vědomě zřekla. Každopádně pak Bůh zůstal jedinou jistotou jejího života – a to pro ni bylo zjevně to nejdůležitější.

Ze strany boží nezůstává tato odevzdanost bez odezvy – Bůh je štědrý a na každý náš krok odpovídá několika svými. Anna byla obdařena prorockým darem. A co víc, bylo jí dopřáno spatřit Mesiáše. Mezi stovkami prvorozených synů, přinášených k prvotním obřadům do chrámu, poznává Ježíše.

Nenechává si toto poznání pro sebe a povzbuzuje Josefa a Marii. A dítě – budoucí Mesiáš roste v síle a moudrosti. I když se lidé k věrnosti nepřiznají. Bůh se k ní přizná vždy.