Postava jednoho z prvních následovníků Ježíše Krista je v Písmu nepřehlédnutelná. Vyvstává před námi obraz prudkého muže, negramotného rybáře, pravděpodobně nadaného značnou fyzickou silou. Často mluví rychleji, než myslí, a činí tak v autoritě, kterou si silní a prudcí muži většinou osobují jaksi samozřejmě, bez ohledu na druhé. I jeho víra je taková – podobá se rozvodněnému proudu, který si razí cestu krajinou.

V nesčetných příhodách a podobenstvích se Ježíš s trpělivou láskou, ale s přísností k tomuto svému učedníku obrací, aby ho naučil pravé víře a pravé autoritě – té, která neboří a nevyvrací ale buduje a staví, protože se neopírá o vlastní sílu a sebeprosazení, ale o Boha samotného. Petr se stává obrazem: Je mu zaslíbeno stát se sloupem budoucí Církve, ale zažije i nejhlubší ponížení z vlastního selhání, když v nejtemnější hodině zapře Krista.

Po Kristově ukřižování a zmrtvýchvstání odehraje se poslední rozhovor mezi Spasitelem a Petrem na břehu Galilejského jezera. Třikrát se Ježíš stejnými slovy dotáže na Petrovu lásku a Petr odpovídá: Ty víš, Pane, že Tě mám rád. Snad poprvé nikoli pln sebevědomí a prudkosti, ale s pokořujícím vědomím vlastní slabosti a nedostatečnosti, která se musí opírat o Boha samotného má-li obstát.

Dojdeme-li do tohoto bodu, stává se každý z nás Petrem – slabým a nedokonalým člověkem, kterému byly přesto svěřeny klíče od Království nebeského.