Také on, podobně jako Petr, byl Ježíšovým snad o něco mladším současníkem. Nepatřil však k nejužšímu okruhu Ježíšových učedníků a pravděpodobně se s Kristem osobně ani nesetkal v době, kdy ještě Spasitel chodil po této zemi. Jeho dílo a odkaz svým rozsahem a významem nicméně většinu prvních apoštolů dokonale zastiňuje.

Máme před sebou dokonalý protipól apoštola Petra. Mladík z významné a patrně i zámožné židovské rodiny, kterému se dostalo nejlepšího vzdělání židovského i klasického. Věnoval velké úsilí studiu a propracoval se k dokonalé intelektuální aroganci. „Ví“ – vlastně vše. Jak správně ctít Boha, jak žít, jak přemýšlet, oč usilovat. Protože „ví“ má niternou potřebu vymezit se vůči všem, kteří „nevědí“. Stát se horlivým členem farizejské sekty je jen logickým vyústěním těchto postojů. Nyní definitivně stojí na správné straně, v jedné řadě s těmi, kteří sdílejí jeho hodnoty. Možná se takto rozešel i s vlastním otcem – nyní trochu spekulujeme – avšak: usiloval by otec farizeus o to, aby jeho syn měl vedle židovského i klasické vzdělání? Chtěl by se farizeus stát římským občanem?

Následovníci Krista, který farizeje často a tvrdě kritizoval, jsou dokonalým cílem jeho slepé horlivosti. Zatknout, rozehnat, ukamenovat zničit – tak se má vést všem, kdo si troufají tvrdit, že poznali Mesiáše.

Avšak Mesiáš Kristus neváhá: Sám se postaví do cesty Pavlově horlivosti, uchopí ji a promění. Dá jí správný, věčný směr. Po šokujícím setkání s proměňující Boží mocí a několika letech usebrání v ústraní  se Pavel vynořuje na světlo dějin jako horlivý šiřitel evangelia a tvůrce základní abecedy křesťanského poselství. Skrze jeho horlivou mysl a neúnavné ruce promlouvá v jeho epištolách k celému světu až dodnes.