Jmenuji se Anežka Tejčková a od narození až do letošního roku jsem žila v Přešticích.

Nedávno jsme se s mojí rodinou přestěhovali do domku v Příchovicích, tady teď bydlím a nemohu si život na vesnici vynachválit.

Jsem vděčná za to, že jsem mohla od šesté třídy nastoupit do Plzně na Církevní gymnázium, dojíždění do zpočátku neznámého města i studium na této škole je pro mě moc fajn zkušenost. Další věc, která mě těší, je taneční skupina Plamínek, kterou mohu společně s Kiki Satkovou vést už od jejího založení. Být trenérkou je činnost, kde se člověk naučí mnoha novým věcem, u kterých by mu nikdy nepřišlo na mysl, že je jednoho dne bude potřebovat znát a samostatně zvládat. Co je na Plamínku ale nejlepší, jsou jeho členky. S nimi je opravdu radost trávit čas. Vzhledem k tomu, že se středoškolské studium blíží ke konci, moje plány do budoucna se teď týkají hlavně maturity a vysoké školy, snad nějakého medicínského zaměření. Také doufám, že se nám podaří přivést do Plamínku nové členy a dále rozvíjet jeho činnost.

Kromě času stráveného s přáteli, jehož nezbytnost jsem si pořádně uvědomila až v době koronavirové, se ráda procházím po lese nebo čtu. Mými oblíbenými autory jsou C. S. Lewis nebo J. R. R. Tolkien. Mám ráda také populárně naučnou literaturu a když mě téma zajímá, ráda tomu učení obětuji i trochu volného času. Dále se samozřejmě věnuji scénickému tanci, a to v Plzni v taneční skupině Paprsek. Baví mě také chození na schůzky, přespávačky a tábory RR. Díky většímu množství času, který jsme v poslední době trávili doma, jsem se začala učit péct dorty. I když to jsou pokusy víc než amatérské, začala mne tahle činnosti moc bavit, a to i z toho důvodu, že mám sladké moc ráda. Také mi chutnají francouzské sýry, pizza nebo většina druhů ovoce.

Ve vztahu k Bohu je pro mě velmi důležitá autenticita, to znamená být k sobě i k Bohu na sto procent upřímný, i když se mi zrovna nelíbí, co prožívám, dělám nebo co se kolem mě děje, a přála bych si, aby to bylo jinak. Myslím, že upřímnost a otevřenost je pro vztah věc velmi důležitá i když pro mě také opravdu náročná. Na druhou stranu také osvobozující, protože Bůh vždy rád slyší, co se děje v mém životě a nebojí se ani těžkých nebo nepříjemných témat. Naopak, jemu je mohu s důvěrou svěřit a vím, že on je schopen se postavit i věcem, na které já nestačím. Nesoudí, ale přijímá mě, ať se děje cokoli. A jeho motivací k činům je vždy láska, ať už je mně nebo k někomu druhému. Věřím tomu, že ta dokáže překlenout všechny propasti v mém životě. Poznávání Boha je pak cesta možná nekonečná, ale zajímavá na každém svém úseku.