Táňa H

Táňa H

Kdo a odkud jsem?

Jmenuji se Tatiana Hošťálková, přátelé mi říkají Táni. Narodila jsem se v Bratislavě a vyrůstala chvíli na Slovensku, chvíli v Česku. Tenkrát to bylo fuk, protože jsme byli Československo a já se tak cítila. Jako Čechoslovák. Když mi byly 3 roky, tatínek dostal práci na Ministerstvu zahraničních věcí a přestěhovali jsme se do Egypta-Káhiry. Tam jsme žili 6 let a tam se narodili mí dva bratři – dvojčata. Po návratu do republiky opět nastalo moje stěhování mezi Prahou a Bratislavou. V Praze žili rodiče s bratry, a pokud byl otec vyslán do ciziny, já se stěhovala do Bratislavy k babičce, dědovi a strejdovi – staršímu bráchovi táty, kterého jsem měla moc ráda. Takto probíhalo celé moje dětství i puberta. Školy mám tak napůl české a napůl slovenské, takže když se dělila republika a já se musela rozhodnout, zda chci být Češka nebo Slovenka, nesla jsem to hodně útrpně. V té době jsem již byla vdaná a měli jsme naše dvě dcery, takže jsem se rozhodla, že když žijeme všichni v Česku, tak holt budu Češka, aby naše dcery neměly nějaké problémy kvůli národnosti.

Kde právě teď žiju?

V šestnácti jsem se seznámila s mým manželem, který žil v Přešticích (já v Praze). No a když mi bylo 20, tak jsem si ho vzala a přestěhovala se do Přeštic do domečku. Jaké bylo moje překvapení, že v zimě se pro to, aby bylo doma teplo, musí také něco dělat! Dlouho jsem si tady nemohla, já holka z velkoměsta (Bratislava, Káhira, Praha), zvyknout. Nakonec se tak stalo a dnes mám Přeštice moc ráda a pokládám je za dobré místo k životu. Ocenila jsem to hlavně v době, kdy byly naše dcery malé a já tady o ně nemusela mít strach. Postupně jsem si tady našla kamarádky a město si zamilovala. Náš dům s námi brzy začala sdílet smečka zvířat – nejdříve pes a postupně i kočky, a tak je to dodnes. Zvířata jsou můj život a drží mě ve spoustě situací nad vodou.

Co se mi v životě podařilo? Co bych chtěl dokázat?

Podařilo se mi / nám s manželem vybudovat funkční manželství, občas to byla dřina, ale stálo to za to. Vychovali jsme dobře obě naše dcery, takže jsou nám teď na stará kolena oporou a obě mají spolu krásný vztah. Vybudovali jsme s manželem malou rodinnou firmu, která je na trhu už 30 let, a ve které nyní pokračuje naše starší dcera. Bohužel se na ní dost podepsal poslední koronavirový rok, jako na spoustě malých i větších ryze českých firem. Také se mi podařilo na stará kolena zhubnout 20 kilo a jedu dál, i když pohyb mám značně omezený.

Co mě baví?

Vždy jsem ráda vařila, mám v této oblasti dost velkou tvůrčí invenci, umím sice i tradiční česká a slovenská jídla, ale ráda v kuchyni experimentuji a vymýšlím si. Také mám ráda čínskou kuchyni. Mojí celoživotní láskou od útlých dětských let jsou zvířata – maminka si se mnou docela užila. Měla jsem doma mraveniště, šneky (kteří jednou utekli a jejich slizké cestičky byly po všech zdech…), čolky, myši, morčata, ptáčata… co jsem kde našla, přitáhla jsem domů. Jen hada jsem měla nekompromisně a striktně zakázaného (tak jsem si párek červených užovek pořídila v dospělosti). Nakonec jsem jednou zachránila štěně, které měly děti jako hračku. Roztočily štěně za ocásek ve vzduchu a hodily do vody. Když štěně doplavalo na břeh, tak tu svoji nelítostnou hru zopakovaly. Když jsem to viděla, tak jsem k už pomalu topícímu se štěněti, kterému docházely síly, doplavala a dětem další zábavu překazila, když jsem s ním odplavala na druhý břeh k rodičům. Podařilo se mi je ukecat, že si štěně můžu nechat. Bonifác, jak jsem ho nazvala, se mi jednou odměnil tím, že mě zachránil před predátorem v lidské podobě. Také jsem ráda chodila na houby – docela dost jich znám. Hodně jsem taky četla: historické knihy, sci-fi, kriminálky a jak jinak, knížky o zvířatech. Jednu dobu mě bavilo hrát na kytaru, ale nejsem moc velký talent. Hudební sluch sice mám, ale nemám ten dar, aby mi šla muzika snadno, všechno jsem musela vydřít a přestalo mě to bavit.

Čemu věříš? Co je pro Tebe ve vztahu s Bohem důležité?

Před 20 lety jsem uvěřila v Boha. Má cesta za Ježíšem byla dlouhá a klikatá, nicméně je to už pár let, co jsem Mu svůj život plně vydala a žijeme každý můj den společně. Kdy jsem Mu podala ruku a poprosila, aby ji nikdy nepustil, že se té jeho chci držet už navždy. Strašně se mi tím v životě ulevilo, protože jsem Mu skutečně odevzdala své starosti a dělím se s Ním o své každodenní radosti i smutky. Z mého života se vytratil strach a obavy o zítřek. Denně čtu Boží slovo, které mě naplňuje a je mi útěchou. Denně trávím část svého dne v rozhovoru s Ježíšem, modlitba se stala mojí službou. Dostala jsem dar Ducha svatého – modlitbu v jazycích, ve kterých se někdy také modlím. Je mi velice líto všech nevěřících, když vidím, jak se pachtí za nepodstatnými věcmi, jak žijí své životy ve věčných obavách ze zítřka, jak se bojí smrti. Víra mě těchto obav a strachů zbavila. Pevně věřím, že se jednou setkám s těmi, které jsem v životě milovala a za které jsem se neustále modlila, protože Pán zaslíbil, že pro moji víru bude můj dům spasen. Stejně tak věřím, že se setkám i se svými milovanými zvířaty, které jsem pochovala a které jsem měla nesmírně ráda, že tam někdo na mě čekají. Bůh je láska, pravda a život. Amen.