Jmenuju se Honza a pocházím ze západních Čech, z takových těch hodně západních, z Teplé u Mariánských Lázní. Tam jsem se narodil, tam jsem prožil mládí a byl jsem za to moc rád. Jednalo se spíš o takovou venkovskou oblast, kde se žilo moc hezky – člověk vyběhnul z domu a hned byl na louce nebo v parku. Bylo to moc hezké, moc rád na svoje mládí vzpomínám.

Teď žiju v Přešticích, kam jsem se přestěhoval za prací. To bylo v době, kdy jsem se čerstvě oženil, takže jsme se tady usadili s rodinou a brzy pak přišly děti, takže teď žijeme tady.

V životě se mi podařila spousta věcí, za které jsem vděčný. Někdy mi to dochází až zpětně, co všechno se povedlo. Jsem rodinný typ, takže jsem strašně moc vděčný za svou rodinu, za to, že můžeme žít pospolu a že je nám spolu dobře. Myslím, že to potvrdila i současná doba koronavirová, kdy jsme byli více doma všichni pohromadě a moc nás to bavilo. Bylo nám spolu zkrátka dobře. S dětmi jsme taky v minulosti dělali domácí školu, nějakou dobu, dokud to bylo možné. To je čas, na který moc rád vzpomínám, protože škola pak bylo vlastně všechno. Byl to celý život – matematika byla všude, čeština, přírodopis a dějepis… Stačilo jít na výlet a hned vznikla spousta příležitostí k rozhovoru – k takovému učení, kdy je opravdu člověk zvídavý, dívá se okolo sebe a ptá se, proč je to tak a proč je to onak. Byla to příležitost pro odpovědi i pro jejich společné hledání, protože nás také často děti zaskočily tím, na co se ptaly. Někdy jsme si ty odpovědi museli dohledávat, takže nakonec jsme tím získávali my všichni.

Baví mě odpočívat, to je činnost, kterou si moc často neužívám, takže když ta příležitost přijde, je mi to moc příjemné. Jinak mě baví být s dětmi, s mládeží, připravovat pro ně programy, jezdit na tábory, na vodu, na hory. To jsou skvělé věci, na které se vždycky moc těším a na které moc rád vzpomínám. Velice rád jezdím do přírody, hlavně do hor. Když se naskytne příležitost a můžu vyrazit do Alp, do vysokých hor, je to pro mě něco úžasného. Je krásné procházet údolími a sledovat ty ohromné vrcholy nad sebou, kdy člověk může vnímat, jak je malinký a jak veliký musí být ten, kdo to všechno vytvořil. Člověka z toho až jímá bázeň. Když pak vyleze na vrchol, tak je na jednu stranu spokojený, že něco dokázal, na druhou stranu zase vidí ten krásný rozhled okolo, který mu připomíná, že někdy, když v životě, prochází údolím a nevidí dál, tak to není všechno. Může mít naději, se kterou lze pokračovat v cestě. A byť je to těžké, vystoupat na takový kopec, je z toho unavený a zpocený, nakonec vyjde nahoru a vidí, jak je všechno krásné, že to má smysl a že cíl je před ním. Z chození po horách tedy můžu čerpat potěšení, radost, ale zároveň mi to dodává do života odvahu i naději.

Věřím tomu, že život má smysl. Ne protože jenom tak žiju, ale protože je tady Bůh, který mě má rád. Který mě stvořil a postavil do tohohle světa a má pro můj život připravený nějaký plán / směr, něco, co tu mám vykonat. Mám představu, že život je taková veliká kniha – kronika dějin tohoto světa, kde pro každého z nás je jedna prázdná stránka. A že naším životem, jak ho žijeme, tu knihu píšeme. Kdybych tady chyběl, kdybych nebyl, příběh bude neúplný a stránka, která je určená pro mě, by zůstala nenaplněná, prázdná. A tak vnímám, že můj život má smysl pro tento svět, pro všechno, co se děje, a až si v tom jednou budeme moci číst, od začátku do konce, tak z toho vznikne nádherný příběh, jehož jsme každý z nás součástí. Je to pro mě veliké povzbuzení, vědět, že když ráno vstávám, tak to nemusí být něco, co je otrava, nebo co nemá smysl, jen se to pořád točí dokola… ale naopak. Je to něco, co směřuje odněkud někam a co má zásadní význam.
To vše se děje díky Bohu, kterému důvěřuju. Pro mě je nesmírně důležitá právě důvěra, spolehnutí, naděje, přijetí – to jsou slova, která tvoří můj život, jeho základ a bez nich bych žil život plný obav, možná i beznaděje, zoufalství a otázek „proč“.
Takže jsem moc rád, že mohu věřit Bohu, který dává mému životu smysl, směr a cíl.
A není to taková víra, o které se člověk někde dočte, třeba v knize knih – Bibli, ale je to živý vztah. Vztah s tím, který stvořil celý svět, který má záměr pro můj život, ale je to taky vztah k někomu, koho já můžu vnímat jako svého nebeského Otce, kdo o mě ví všechno, kdo mě přijímá i navzdory mým chybám, nedostatkům či slabostem, selháním, a ve své lásce mi odpouští a znovu mě staví na nohy, když padnu. Když klopýtnu, podává mi ruku a vede mě dál. Jsem vděčný za vztah k Pánu Ježíši, který mě osvobodil od mých hříchů, vytrhnul mě z vězení věčného zoufalství nad sebou samým, a který mi dal tu milost, že moje hříchy jsou mi odpuštěny a že mě Bůh přijímá takového, jaký jsem. V jeho síle můžu jít cestou, která končí v Božím království.
Celým životem mě tedy provází víra, naděje v tom, že konec všeho je dobrý, protože ho nemám ve svých rukou já, ale ten, který všechno stvořil, můj milující nebeský Otec.